Tereza Slavíková z VK Prostějov: „Rány přijímám beze strachu!“

15 října, 2019 VOLEJBAL0

Rozhovor s oporou volejbalistek Vékáčka jsme domlouvali téměř dva měsíce. Do náročného programu profesionálních sportovců, i když z méně sledovaných sportů v naší zemi, je často těžké přidat další body. Body nicméně přidává „Slávča“ a její spoluhráčky na hřišti, které zahájily fantasticky novou sezonu a vedou si v ní až nečekaně dobře. Nejen o tom, ale i o jejích začátcích a vůli prosadit se v týmu plném hvězd vypráví libero prostějovských volejbalistek.


Volejbal může bolet, Tereza Slavíková

Kolik už jste dávala rozhovorů?

T.S. No, pár jich bylo.

Kdy jste začínala s volejbalem?

T.S. Bylo mi přibližně 9 let. Když jsem jako malá přestala s tancováním, tatínka napadlo, že bych mohla s kamarádkama na nábor volejbalu. Začalo nás to bavit a od té doby hraju, takže vlastně přibližně jedenáct let.

V jakém oddíle jste se začala učit volejbalovému řemeslu?

T.S. Začínala jsem ve stejném klubu a jsem tedy vlastně odchovankyně Prostějova.

Vy jste už naznačila, že máte ráda více sportů, mezi kterými jste se musela rozhodovat?

T.S. Já jsem jako malá hrála tenis, ale ten mě moc nebavil a atletiku za svojí školu. Ráda třeba běhám, jezdím na kole, squash…

Prostějov je česká tenisová Mekka, nelákalo Vás přeci jen více zůstat u „bílého sportu“?

T.S. No, tatínek je sice tenisový trenér, ale nějak to pro mě nemělo budoucnost.

Byla jste už od začátku braná za sportovní talent, nebo jste si musela svojí pozici tvrdě vybojovat a vydřít?

T.S. Tím, že jsem dlouho byla malá a když trenéři viděli, že stále nerostu tak stále říkali, že ze mně žádná smečařka nebude. Každý půlrok se mě ptali, kolik jsem už vyrostla. Nakonec jsem se tedy začala specializovat na libero a ačkoliv si myslím, že jsem celkem šikovná na míčové sporty, tak nějaký veliký talent ze mě nikdy nebyl. Musela jsem si to vše vydřít pílí a vytrvalostí.

Mohla byste popsat, co je vlastně úkolem libera? Kdo volejal sleduje okrajově asi ví, že má jiný dres, ale hlouběji neví…

T.S. Tak libero například nikdy nepodává nesmí být na síti a smečovat a je v poli kde střídá blokařku ze zadní části. A má jiný dres.

Ale i já jsem kdysi smečovala, ještě ve starších žákyních. Jen jak jsem pak byla menší než spoluhráčky a hůř se prosazovala, tak mě trenéři nakonec dali na libero.

Může zastat pozici libera třeba i nějaká vyšší hráčka, nebo je to tedy přímo specializace pro méně vzrostlé?

T.S. Je to specializace. Vysoká hráčka by to úplně dělat nemohla. Vyžaduje se rychlá reakce, rychlost, hbitost a podobně.

Během hry libera skáčí, válejí kotrmelce, létají vzduchem, palubovka skřípe – chodíte po zápasech nebo trénincích moc spálená, nebo zbitá od pádů, nebo ran míčem?

T.S. Tak samozřejmě někdy nějaké modřiny mám, ale to je prostě sport. Laikovi se možná zdá, že to musí opravdu bolet, ale my máme naučenou pádovou techniku, tak jsme možná tak omlácené, že už to ani necítíme.

Kdy jste vlastně tak začala tušit, že byste nemusela hrát volejbal jen pro radost, ale že byste se mohla dostat i dál, do extraligy? Přeci jen v Prostějově byl dlouhé roky nabitý kádr hvězdami a deset let dominoval soutěži.

T.S. Někdy v hloubi duše jsem tak doufala, že bych mohla hrát za Prostějov. Vždy tady byly dobré hráčky, cizinky, reprezentantky. Moc jsem si přála tady hrát, ale nikdy by mě nenapadlo, že se mi to splní. Ale i díky tomu, že klub teď nemá takové ambice a v klubu již cizinky nejsou, tak se zaměřuje na mladé a splnilo se mi to. Ale opravdu jsem to moc nečekala.

Vy jste se ale do prvního týmu dostala ještě když tým měl silné sponzory a veliké ambice…

T.S. To ano, ale spíše jsem jen chodila na tréninky a hrála za juniorky a sbírala cenné zkušenosti.

Když jste viděla, jak je ten tým nabitý, za sezonu ani jednou neprohrál, nepřemýšlela jste, že byste raději přestoupila někam jinam, kde byste měla více šanci k prosazení, nebo úplně skončila s volejbalem?

T.S. To ani ne, v sezoně, kde jsem končila v juniorce jsem už dopředu věděla, že až budu další sezonu v ženách, tak Julie (Kovářová) bude v Prostějově končit a já bych měla dostat příležitost, takže jsem ani nemusela vůbec přemýšlet, jestli odejít někam jinam a tak hezky to vyšlo.

Plánujete nějaké zahraniční angažmá? Kam Vás to táhne?

T.S. Přemýšlím o tom, ale až dostuduji školu. Teď v Brně studuji dálkově regeneraci a výživu ve sportu.

Jak snášíte cestování? Sice máte skoro všechny soupeřky na Moravě, ale i tak musíte být neustále na cestách.

T.S. Nikdy se na tu cestu netěšíme, ale trenéři udělají nějaký harmonogram. Vyrážíme ráno v den zápasu, zastavíme se na oběd, někdy když se stihne zajít na kafe a jde se na zápas.

Kam jezdíte nejraději?

T.S. Rády jezdíme do Olomouce na derby, to je takový asi největší zápas, a pak… no asi nikam. Nejraději hrajeme doma.

Zmínila jste derby s Olomoucí. Když ale divák sleduje zápas musí si všimnout, že jste spíše kamarádky, než soupeřky. Máte ale nějaké neoblíbené týmy, nebo soupeřky?

T.S. Ne, my jsme všechny kamarádky. Na hřišti jsme samozřejmě soupeřky, ale jinak jsme kamarádky.

Máte nějaké rituály před zápasem, nebo se před zápasem modlíte?

T.S. Nemodlím se, ale rituály mám. Musím mít třeba stejné sponky, gumičky, upletu si copánek, poslouchám doma před zápasem nějakou hudbu a mentálně se na něj připravuji.

Co v kabině posloucháte? Hokejoví reprezentanti dodnes poslouchají Zagorovou, Vondráčkovou, Michala Davida..

T.S. Tak to ne, my posloucháme takové nějaké hitovky, co holky zapnou, od každého něco.

Nejste třeba v kabině nějak rozdělené na nějaké partičky, nebo táhnete za jeden provaz?

T.S. Většinou to je na mladší a starší, ale když je potřeba, tak si vždycky pomůžeme, nebo popovídáme, nemůžu si stěžovat.

Kam se teď vlastně řadíte Vy? Vy jste teď vlastně tuším pátá nejstarší hráčka v týmu.

T.S. No, teď jsem vlastně tak v polovině. Pátá nejstarší, ale i nejmladší.

Navíc jste v prvním týmu už tři rok. Jak teď vnímáte svojí pozici? 

T.S. Ten první rok jsem byla dvojka za Julčou Kovářovou, tak jsem se spíše tak rozkoukávala. Loni, první rok jako jednička na liberu, to byl pro mě křest ohňem, kdy jsem si říkala, že to buď pokazím, nebo to bude dobré. To jsem i bývala taková nervózní, ale teď už v této sezoně cítím, že ten tlak není tak velký. Myslím, že už jsem trošku i mentálně dospěla.

Kdo na Vás nejvíce vytvářel tlak? Vedení, nebo fanoušci?

T.S. Nejvíc bohužel já sama.

Zmiňujete tuto sezonu. Sice jsou odehraná jen čtyři kola, ale přesto jste všechny zápasy vyhrály a hlavně v derby jste smetly Olomouc 3:0! Co se stalo, když vedení před sezonou vyhlásilo boj o udržení, v nejlepším případě postup do play off?

T.S. Náš pan trénér říká: „Nebudeme předbíhat, ještě není konec sezony“. Teď se nám povedlo pár zápasů, ještě to není ani půlka, ale máme na to bojovat s těmi lepšími soupeřkami. Nemyslím si, že by to měla být špatná sezona, pokud nám vydrží zdraví.

Určitě to nebude náhoda, když jste přejely Olomouc, v Brně jste vyhrály „jen“ 3:2., v Liberci 3:0.

T.S.  Řekla bych, že letošní sezona bude hodně taková zamotaná. Myslím si, že každý může porazit každého. Zdá se, že se extraliga hodně vyrovnává. Všichni vsázejí na mladé hráčky, týmy mají teď hodně mladý věkový průměr, ale čím konkrétně to je, to nevím.

Jaký je vlastně Váš trenér Petráš? Tykáte si s ním?

T.S. Starší holky ano. My mladší ne. Já ho jako pana trenéra mám ráda. Je klidný. Jsem taková, že nemám ráda, když na mě pan trenér moc křičí, jak to třeba v jiných týmech vidím. Nebo spíše slyším. Jsem moc ráda, že je takový klidný, poradí, občas zvýší hlas a tak mi to vyhovuje.

Loni ve čtvrtfinále s Přerovem, když jste měla zraněný kotník po derby v Olomouci a nehrála jste, byla jste velmi nervózní, „poskakovala“ na střídačce a velmi intenzivně prožívala každou výměnu a evidentně byla velice nervózní. Co je pro Vás náročnější, být na hřišti, nebo právě sedět zraněná na střídačce?

T.S. Ano. Na lavici se to vždy bere jinak než ve hře. Holky na lavičce většinou bývají více nervózní, než my samy na hřišti. Nevím, jestli se to jinak vnímá, ale když jsem v tom boji na hřišti, tak na tu nervozitu zapomenu a soustředím se na každý míč, než na to, jestli to pokazím a nebývám tak nervózní.

Dá se popsat, co v takových chvílích, kdy nemůžete nijak ovlivnit průběh zápasu prožíváte? V tomto konkrétním zápase Prostějovanky hrály 2:2 na sety a v tiebreaku prohrávaly 13:8, což mohl být klíčový okamžik v sérii.

T.S. No to bylo neskutečné, jak jsme to tam otočily! Doufala jsem, že to ještě otočíme, ale…  No jak šla vlastně Máří (Toufarová) na servis, tak dala myslím tři esa a dostaly jsme se na koně. Pak už jsem věřila, že bychom to mohly otočit. No modlily jsme se. A vyšlo to!

Když se stane, že někdy prohráváte už dva nula na sety, třetí set už je taky špatně rozehraný, máte někde v podvědomí, že už to stejně nemá cenu, nebo do poslední chvíle věříte, že zápas můžete otočit?

T.S. To se nám stalo teď naposledy s Brnem. Tam jsme prohrávaly 2:0, ve třetím setu to bylo už 14:8, ale my jsme to otočily a nakonec vyhrály celý zápas. Prostě musíte věřit. V ženském volejbale je opravdu cokoliv možné. Kolikrát jsme vyhrávaly 14:8 v tiebreaku a najednou to bylo 14:14.

Vnímáte vlastně nějaký rozdíl mezi ženským a mužským volejbalem?

T.S. Ano, to určitě ano. Hlavně v psychice.

Jak snášíte rány, třeba z podání, nebo ze smečí?

T.S. V ženském volejbale se podává takzvanou plachtou, kdy ten míč jen tak plachtí, takže rány jsou tvrdší určitě ze smečí. Ty rány mě už ale ani neštípou, už jsem si zvykla.

Nebojíte se třeba někdy dát ruku do té rány, nebo nastavit tělo? Obzvláště v mužském volejbale to jsou neskutečné rány.

T.S. Ne, to ne. U mužů to je ale něco jiného, to někdy sama koukám.

Ještě se vrátím k Vám. Jaký jste typ v kabině? Sedíte někde v koutě a sledujete dění, nebo jste bavička spoluhráček?

T.S. Já jsem někde uprostřed, ráda holky pobavím. Nejsem ani úplně introvertní, ale nejsem ani extrovert.

V létě jste reprezentovala ČR na Universiádě v Itálii, jaké to bylo?

T.S. Parádní! Užila jsem si to se vším všudy. Bylo to v Neapoli, ale „olympijská vesnice“ byla rozdělená na tři části. My jsme bydlely v Salernu, v hotelu asi sto metrů od moře. Akorát jsme pak dojížěly asi dvě hodiny do haly na zápasy, což nebylo úplně ideální, jinak to bylo opravdu výborné. Dosáhly jsme i úspěchu, protože se nám poprvé v historii povedlo skončit na sedmém místě, tím pádem jsme si zajistily i postup na další universiádu za dva roky do Číny.

Chtěla byste jet i tam?

T.S. To nevím, jestli mě vyberou, to je na panech trenérech.

Když jste byla v reprezentaci, sice univerzitní, máte nějaké signály, že byste se mohla probojovat i  do klasického A týmu?

T.S. No jsem v tom širším výběru. Nebo spíše v širším širším. Do užší nominace jsem se ještě nedostala, ale určitě bych časem chtěla, je to můj sen a cíl.

Když jste cestovaly s Prostějovem například v rámci Ligy mistrů, jaké země Vás zaujaly, kde byste chtěla hrát?

T.S. To zahraničí je těžké. Tam musí být hráčky opravdu dobré. Říká se že Itálie je super, Polsko taky, ale mě by nevadilo ani dostat se do Německa.

Popíšete, jak vypadá den profesionální volejbalistky?

T.S. Dopoledne, přibližně od 10 máme hodinu a půl trénink. Pak jedu domů na oběd, to si dám něco lehkého. Občas se pak domluvíme s holkama na kafe. Odpoledne pak máme většinou od 16 do 18 hodin další trénink, pak bývá nějaká regenerace, a pak volno.

Míváte dvoufázové tréninky i v sezoně?

T.S. Ano, před sezonou máme třeba i nějakou atletickou přípravu, posilovnu. V sezoně pak máme dvakrát, třikrát týdně fitko, a pak už jen hrajeme volejbal.

Jak Vaše spoluhráčky, které jsou spíše náhradnice snáší svou pozici? Ve volejbale se přeci jen točí plus minus 9 hráček, ostatní se do ostrých zápasů příliš nedostanou.Jak jste to snášela Vy?

T.S. Já jsem to věděla a brala, že třeba Julča (Kovářová) byla nenahraditelná a byla jsem vděčná za každou příležitost. Hlavně pro mě bylo důležité s týmem i jenom trénovat. Některá děvčata ale moc nesnesou, když nehrají. Vlastně jen jedou na zápas a zase jedou zpátky a nehrají. Ale pokud chcete opravdu hrát, pak si musíte vybrat klub, ve kterém si máte šanci zahrát. Já jsem se soustředila na juniorky, kde jsem odehrála poslední rok, jezdila s áčkem a dívala se, jak holky hrají a načerpávala zkušenosti, když to tak řeknu.

Zdá se, že se to povedlo. Bývá ještě nějaká herní situace, nebo nejenom herní, která Vás ještě překvapí?

T.S. Určitě ano, každý zápas i soupeř je jiný. Někdy tedy překvapí i negativní fanoušci. Bohužel i tady v Prostějově. Tuto sezonu (klepe na stůl), abych pravdu řekla, zatím fandí a povzbuzují. Zatím je to tedy fajn, ale minulou sezonu byly trošku problémy, ale už bych to nerada nějak rozebírala. Ale je to tak asi všude. Když se vyhrává, tak je vše dobré a když se prohrává, tak je všechno špatně.

Jak regenerujete? Na kafíčku?

T.S. V úterý a čtvrtek míváme regeneraci, masáže, saunu. S masérkou se domlouváme podle potřeby, pokud nás něco bolí, tak nás namasíruje, případně využijeme fyzioterapeuta a většinou i odpočinek. S holkama ale určitě nelítáme po večerech, diskotékách, to určitě nehrozí. Ale každá to máme jinak. Záleží na člověku, jak a na co se cítí.

Co považujete za svůj největší úspěch? Máte dvě zlata ze sezon, kdy jste ale příliš nehrála, nebo letošní stříbrná medaila, na které ovšem máte lví podíl?

T.S. Určitě poslední ročník, kdy na tom stříbru máme zásluhu my mladé a já jsem vlastně odehrála prakticky všechny zápasy. To byla taková moje dobrá sezona.

Očekávaly jste to vůbec, že byste se mohly dostat tak daleko?

T.S. Ano, tam jsme ještě měly ambice skončit do druhého místa. Věděly jsme, že Olomouc bude favorit, ale my jsme jí chtěly potrápit a to druhé místo bylo takové reálné, což se nakonec povedlo.

Dá se v našich luzích a hájích vůbec volejbalem uživit?

T.S. V mužském nevím, ale asi ano. V ženském záleží v jakém jste klubu, jaký je rozpočet. Když je ale hráčka dobrá, tak si myslím, že se volejbalem uživit dá. Ale nikdy nevíte, jestli nepřijde zranění, jestli nevypadnete na tři roky ze hry, a pak už se třeba nevrátíte. Proto si zakládám i na té škole, kde mi zbývají ještě dva roky.

Škola Vás baví? Čím vlastně budete?

T.S. Ale jo, nestěžuju si. Asi bych pak ještě pokračovala dále v magisterském studiu. Budu pomáhat lidem správně nastavit jídelníček, radit jim, jak regenerovat. Studuji na tomto oboru díky jedné spoluhráče, která už je o ročník výš. Ale já byla od malička vedená, že škola je na prvním místě a i já sama si moc nedokázala představit, že bych měla jenom maturitu. Doma by určitě neprošlo, kdybych se chtěla věnovat jen volejbalu a dál nestudovat.

Do kolika let se vlastně dá hrát volejbal na nejvyšší úrovni?

T.S. U nás hrála ještě loni Helča Horká a té bylo 38 let. V Brně hrají holky těm je třeba 40. Někdo ale končí už ve třiceti, protože už prostě nemůže. 

Do kolika let byste chtěla hrát Vy? Do důchodu?

T.S. Do důchodu určitě ne, ale jak to půjde. Uvidíme, chtěla bych prostě co nejdéle jak to půjde, dokud mě to bude bavit.

Děkuji moc za rozhovor a ať se Vám daří!

T.S.
Rádo se stalo.

 

Ondřej Cigánek
www.facebook.com/mezisporty

 

Leave a Comment